Kam chodíme na sny?

Trpajzlík si to štráduje lesem přímo proti vám. Stojíte na hromadě okurek, snažíte se udržet rovnováhu a děsíte se okamžiku, kdy spadnete, a trpajzlík vás spolkne. Pak se s hrůzou probudíte.

Mnoho lidí prožívá ve svých snech podobně bizarní příhody, ať už příjemné nebo strašidelné. Sny se vždycky tváří, jako by k nám přicházely z jiného světa, tento „jiný svět“ je ale tím nejvlastnějším, co máme – je to sama naše mysl. Lidé z afrického kmene Ašanti dokonce věří, že když v noci sní, jejich duše se nachází mimo tělo, a proto jsou za své skutky během spánku plně odpovědni. Když se někomu například zdá, že něco ukradl, je za to také patřičně potrestán – neboť jeho duše v noci kradla. U jiných kmenů jsou sny často považovány za hlasy duchů a strašidel, za božská poselství či věštbu. Podobně tomu bývalo i ve starověkých kulturách, například v Indii a Řecku měly sny jakousi diagnostickou funkci a určité snové symboly vyjadřovaly stav těla snícího člověka.

Ntygrež začali v 19. století odborníci s naprostou vážností přemýšlet nad principy snění, vykládal se původ snů a jejich smysl různě, pokud ovšem nebylo toto bádání předem zavrženo jako směšné a bez užitku. Náležitou úctu choval ke snění především starověk. Sókrates (470−399 př. n. l.), jeden z nejvýznamnějších řeckých filozofů, považoval sny za hlas svědomí. Bral je proto zcela vážně, a jeden z těchto hlasů dokonce poslechl. Po celý život ho provázel sen, který ho vybízel k múzické činnosti, a tak se Sókrates rozhodl psát básně. Nic si ale neuměl vymyslet (a za skutečného básníka považoval jen člověka, který umí sám vymýšlet příběhy), a proto se pustil do přebásnění Ezopových bajek. Sókratův žák Platón měl ale na snění jiný názor. Tvrdil, že sny jsou nízkými žádostmi, „které se probouzejí v době spánku, když všechno ostatní v duši spí, co jest soudné a mírné a co má jinak nad nimi vládu.“

Nejvšestranněji a nejpečlivěji se snové tematiky chopil ve 2. století Artemidoros z Daldis a napsal Snář, v němž rozděluje vše, co člověk může ve své mysli uvidět, do pěti kategorií na sny, vidění, věštby, fantazma (přeludy) a vize. Podrobně vypracovanou teorii snů měli též v Palestině a o důležitosti jejich výkladu svědčí skutečnost, že zhruba v době Ježíšova života bylo v Jeruzalémě čtyřiadvacet vykladačů snů.

Naopak Řím nejevil o podstatu a význam snění zvlášť hluboký zájem a většina teorií byla převzata z Řecka. Proslulý řečník Cicero (106−43 př. n. l.) byl přesvědčen, že sny nenesou žádné poselství, nic nevěští a nejsou lidem sesílány od bohů, a proto „na sny nesmíme vůbec dbáti.“ S příchodem středověku se díky většímu množství zachovaných písemností dozvídáme, že názory se neustále různily a množily. Obecně se však dá říci, že zájem o sny upadal. Podle některých středověkých myslitelů jsou sny nahodilými nesmysly, a proto nejsou ani hodny pozornosti rozumně uvažujícího člověka. V některých pramenech se o snění hovoří téměř jako o nemoci a našli se i tací, kteří s pochopením toho, odkud se sny vůbec berou, neměli zjevně žádnou potíž: sny „způsobuje zkažený žaludek“ (Voltaire, 1694−1778), „sny mají příčinu v neklidu některých vnitřností“ (Thomas Hobbes, 1588−1679).

Teprve Sigmund Freud (1856−1939), zakladatel psychoanalýzy, vrátil snům jejich patřičný význam a díky tomu se staly předmětem vědeckého zkoumání. Přesto, že některé jeho názory jsou dnes překonány, totiž považovány za příliš jednostranné, zaujímá doposud mezi moderními vykladači snů jedno z předních míst. Freud tvrdošíjně hledal ve snech sexuální symboliku a rovněž jeho tvrzení, že sny jsou vždy splněním infantilních a iracionálních přání, už vzalo za své. Neoddiskutovatelná je ale jeho metoda výkladu snů využívající „volné asociace“. Sen se nejprve rozebere na jednotlivé prvky, a protože tyto prvky jsou symboly, které samy o sobě říkají něco docela jiného než předmět, jenž se za nimi skrývá, musí být jejich význam odkryt: člověk, o jehož sen se jedná, povídá vše, co ho k prvkům napadá. Když se pak tyto myšlenky, věci a vzpomínky složí zpět do jednoho celku, počne význam snu z toho všeho vystupovat.

S pomocí mnoha rozborů snů svých pacientů došel Freud nakonec k poznatkům, které vysvětlují, jak se sen vytváří. To, co se nám promítá ve spánku před očima, je „manifestní sen“. Výsledek, k němuž se člověk dostane po rozboru, je „latentní sen“, tedy to, o čem nám chtěl sen vlastně vyprávět. A „snová práce“ je proces, kterým se z „latentního snu“ stává „manifestní sen“ – v podstatě překlad původních myšlenek do symbolického snového jazyka pomocí několika technik: zhuštěním, přesunutím a sekundárním zpracováním. Zhuštění znamená, že „latentní sen“ je mnohem delší než jeho zdeformovaná verze „manifestního snu“. Několik prvků může být slito do jediného, a jiné mohou být dokonce zcela vypuštěny. Přesunutí je posun významu z některého prvku (obvykle z toho, který je v latentní podobě snu velmi důležitý) na jiný, vcelku bezvýznamný. Sekundární zpracování je závěrečný proces zahalování: vyplnění mezer mezi jednotlivými částmi či výjevy a postoupení dějů a prvků do víceméně logické posloupnosti.

Freud si též povšiml, že sen je čímsi na pomezí spánku a bdění. Člověk bezpečně ví, že se mu právě o něčem zdálo, je-li náhle něčím probuzen, a to třeba i vlastním snem. Často také sen zpracuje různé vnější podněty (např. zvonění budíku „vstoupí do snu“ v podobě znějících zvonů, tříštícího se nádobí nebo křiku). Existuje domněnka, že se jedná o specifický mechanismus, který zajišťuje, abychom se zkrátka hned tak neprobudili; sen ochraňuje náš spánek, aby si organismus nerušeně odpočinul. Podobně může mozek zpracovat pocit hladu či žízně a nechat nás pak snít o tom, že pijeme nebo pojídáme šťavnaté ovoce. Tak je naše potřeba jakoby ukojena (je to vlastně přirozeně vytvořená virtuální realita) a my klidně spíme, aniž bychom opravdu museli vstávat a pocit hladu nebo žízně zahánět.

Carl Gustav Jung, ačkoli byl Freudovým žákem, se nalézá se svými názory v podstatě na opačném pólu. Jung chápe sen jako dar, jako hlubokou moudrost nevědomí, která k nám během spánku přistupuje. Pramení od něčeho vyššího a my sami nejsme takové moudrosti schopni. Erich Fromm, další z předních Freudových žáků, se ocitá se svými názory, řekněme, někde mezi starověkem a Freudem. Existenci snů připisuje nepopiratelnou důležitost a hodnotí je tak vysoko, že je označuje za podstatný zdroj našeho možného sebepoznání. Lidé by se měli naučit vykládat své sny, ale proto je třeba znát jejich symbolický jazyk. O chápání takového jazyka jsme již dávno přišli, nalézá se totiž v mýtech, rituálních obřadech a pohádkách, v nichž kdysi s námi žil. Teď už bychom se ho museli učit jako cizí mrtvý jazyk.

drakZávažnou podstatou snů je pro Fromma nejen jejich symbolické vyjadřování, jež navíc není podřízeno jakýmkoliv pravidlům logiky existujícím v našem bdělém stavu, ale též určení toho, co je vlastně nevědomí. Za nevědomí považujeme právě spánek, a to z pozice naší bdělosti. Přesto ve spánku je pro nás nevědomím bdělost – spánek a snění jsou pak tou jedinou skutečností a přímo jakýmsi zpřítomněním mysli. Jak tvrdí E. Fromm: „Ve spánku říše nutnosti ustoupila říši svobody, kde ,já jsem‘ je tím jediným systémem, ke kterému se vztahují naše myšlenky a pocity.“ Spánek je stav mysli, v němž je pouze sama sebou a je přitom zcela rovnocenná s bdělou myslí, neboť také přemýšlí, rozvažuje, hodnotí, „vidí“, cítí, odpočívá, vzpomíná. Člověk ve snu provozuje normální duševní činnost, jen jiným jazykem a odříznut od světa. Není na vnějšek napojen svými smysly ani korigováním vlastního chování, ani jej nijak neovlivňuje samo okolí. Spící člověk je zakuklen před veškerým vnějším působením a v tu chvíli se mu začínají hlavou míhat ty nejzvláštnější výtvory, které by ani nejdivočejší fantasta neočekával. Jsou to ale jen dokonale čisté myšlenky, netknuté světem.

Lidé se často obracejí na vykladače snů s žádostí o vysvětlení toho, co si odesnili. Je důležité vědět, že sen často zpracovává nejrůznější myšlenky i prožitky z předchozího dne, z dávné minulosti, vzpomínky z dětství, nebo dokonce životní otázky člověka. Sny jsou naším vlastním výtvorem, a proto jsme jediní, kdo je může správně vyložit a porozumět jim.

- A. Petříková (Článek byl převzat se souhlasem redakce časopisu Look)

Výživový poradce LifeUp - výživový poradce Praha - výživový poradce Hradec Králové - výživový poradce - dieta, diety, hubnutí, nutriční a výživové poradenství - výživová poradna

výživový a dietní poradce Praha LifeUp