Rozum a cit

Každou chvíli narážíme v různých časopisech na testy, jak dalece jsme schopni ovládat své emoce a zda u nás vítězí rozum, nebo city. Zdá se nám, že je to už trochu ohrané téma, ale vždycky jsme znovu zvědaví, jak nám test vyjde. A věřte nebo ne, to, jak dokážete sladit svůj rozum a cit v harmonicky spolupracující celek, je jednou z nejdůležitějších věcí ve vašem životě.

Schopnost nenechat se ovládat city a zároveň si nenechat do všeho mluvit pouze rozumem, oceňovali mudrci již ve starověku. Řekové této ctnosti říkali sófrosyné, v podstatě „zdravá mysl“, střídmost, uměřenost. Ve starém Římě se pro rovnováhu a vyhýbání se citovým výstřelkům ujalo označení temperantia. Člověk by neměl své emoce potlačovat, protože každý cit má svůj nepopiratelný význam. Jde však o to, jak tvrdí Arisotelés ve své „Etice Níkomachově“, vědomě usilovat o ovládání našeho citového života. Jsou-li emoce a vášně prožívány správně, přiměřeně situaci, přinášejí našemu životu moudrost, myšlenky a hodnoty.

Kořenem slova emoce je latinské motere, což znamená pohybovat se, a předpona e- naznačuje směrem pryč. Emoce jsou tedy ve své podstatě popudem k jednání. Každý cit spouští určité mechanismy v těle, které mají vést k účinnému jednání. Hněv vyplavuje adrenalin a dodává energii k rychlé a fyzicky náročné akci, zvyšuje krevní průtok rukou, a tím usnadňuje například uchopení zbraně anebo sražení protivníka. Dostaneme-li strach, v prvním momentě tělo ztuhne, zřejmě nám dává okamžik na rozmyšlenou, jestli je lepší utéct, nebo se ukrýt. Ihned poté se krev nahromadí v končetinách, které jsou tím připraveny k pohotové reakci. Krev je odváděna do těch částí těla, které budou pravděpodobně nejzatíženější, a proto vystrašený člověk v obličeji zbledne. Vedle toho se vyplavují další hormony pro zvýšení ostražitosti a aktivuje se paměťové centrum, aby si člověk mohl bleskurychle vybavit všechny potřebné znalosti a zkušenosti pro odvrácení nebo překonání nebezpečí. Když je člověk překvapený, pozdvihne obočí, čímž se mu rozšíří zorné pole a na sítnici dopadá více světla. Jasnější a širší pohled umožňuje lépe se orientovat v nečekané situaci a snadněji nalézt odpovídající řešení. Smutek je naopak velice demotivující prožitek, člověk ztrácí energii, uzavírá se a truchlí, například nad smrtí někoho blízkého. Tento stav se prohlubuje až do deprese a je možné, že když byli prehistoričtí lidé smutní, apatičtí, neaktivní, a tím pádem zranitelní, udržoval je smutek v blízkosti domova, kde byli více v bezpečí.

A kde se emoce vůbec berou? Amygdala (řecky „mandle“) a hippocampus jsou malé části mozku, které spolupracují. Jsou centrem citů a emoční paměti. V hippocampu jsou uložena holá fakta o události a v amygdale citové zabarvení, které tuto vzpomínku doprovází. Tak například když uvidím tygra v zoologické zahradě, v hippocampu se uchová, že bylo to zvíře velké, že právě jedlo a že svítilo sluníčko. Amygdalu mám pak o toho, aby si zapamatovala, že se mi tygr líbil a že jsem litovala, že musí být zavřený, přestože mě jeho velké zuby zakousnuté v mase děsily, a že mě rozladilo, že mi právě došel film. Později, až tygra někdy uvidím, díky hippocampu rozliším tygra v zoo a tygra ve své zahradě. Amygdala mi dá signál k lítosti, že je zavřený v kleci, anebo naopak k hrůze z jeho velkých zubů a ani mě nenapadne přemítat, zda mám založený film.

Někdy se ale dostaneme do situace, kdy je vyvolán planý poplach anebo zkrátka není vhodné reagovat bezprostředně. Například když zazvoní uprostřed noci telefon, zprvu se vyděsíte, že se stalo něco vážného. S bušícím srdcem zvednete sluchátko, ale ukáže se, že je to omyl a že je člověk na druhém konci pln rozpaků, že vás budí tak pozdě v noci. Okamžitě se vám uleví, vydechnete si a pokračujete v hovoru klidným tónem. To mají na svědomí čelní laloky, které jsou jakýmsi „vypínačem“ amygdaly. Tato cenzura našich citů pracuje právě ve chvíli, když jsme silně rozrušeni, ale potřebujeme situaci řešit účinněji, a proto svoje emoce potlačujeme a ovládáme se.

Amygdala je už po narození velmi dobře vyvinutá, protože uzrává značně rychle. Docela malá miminka proto velice dobře a silně vnímají nejrůznější city. Neumějí však mluvit, tudíž nedokáží své pocity nijak formulovat ani pochopit. V nejranějším dětství proto silně cítíme, ale jsme zmateni, protože nemáme možnost si svůj stav nijak vysvětlit. Citový základ člověka se formuje právě v této době a na rodičích a jiných lidech, kteří se o miminko starají, leží nesmírně těžký úkol – dát těmto základům správný a pevný tvar. Na nich pak bude dospívající člověk stavět a utvářet si vztahy s okolním světem. Ony zmatené a citové vzpomínky se v nás uchovávají po celý život. Jsou-li někdy později aktivovány, vyvolávají v nás opět nevysvětlitelný pocit zmatenosti a chaosu.

Přestože je dosud kladen daleko větší důraz na rozumovou složku našeho myšlení, stále jasněji se ukazuje, že správně prožívané emoce jsou přinejmenším stejně důležité. Rozumové chápání je zřetelné, jasné a mnohem uvědomělejší, emoční myšlení naopak temné, impulzivní a často i nelogické. Oba typy, pokud jsou v rovnováze, většinou spolupracují, emoce dodávají informace a energii do rozumové složky, která vše třídí, rozvažuje a případně i vetuje některé emoční signály. Když se ale city příliš rozbouří, veškerý rozum jde stranou. Když máme naopak velice vyvinutou rozumovou inteligenci, ale emoční inteligence (označuje se EQ) je pozadu, můžeme se potýkat s velkými neúspěchy v životě, v práci i lásce.

Představa, že vysoké IQ automaticky předznamenává skvělou budoucnost, je hrubý omyl. Podle některých odborníků se vysoké IQ podílí na úspěchu asi dvaceti procenty, protože se ve skutečnosti jedná o poměrně úzký okruh schopností. Celých osmdesát procent mají na svědomí nejrůznější další vlivy, ať už je to společenské postavení nebo zkrátka štěstí. Nejvýznamnější úlohu mezi těmito vlivy ale zaujímá právě emoční inteligence. Je to celý široký soubor vlastností, který by se dal označit jako charakter člověka, například schopnost sám sebe motivovat, ovládat se, nevzdávat se, umět se uvolnit ve stresu, schopnost empatie, správně projevovat vlastní pocity, a neztrácet naději ani v obtížných životních situacích.

- A. Petříková (Článek byl převzat se souhlasem redakce časopisu Look)

Výživový poradce LifeUp - výživový poradce Praha - výživový poradce Hradec Králové - výživový poradce - dieta, diety, hubnutí, nutriční a výživové poradenství - výživová poradna

výživový a dietní poradce Praha LifeUp